Robot Expedice v hlavním městě Číny navštívila automobilové muzeum, ambasádu i jeden z divů světa

Výprava sedmi historických veteránů v pondělí 14. července dorazila do Pekingu. V hlavním městě česká expedice strávila jeden celý den, během kterého si prohlédla místní automobilové muzeum, navštívila Velkou čínskou zeď a užila si slavnostní přivítání na české a slovenské ambasádě. Nyní je Robot Expedice opět v pohybu a míří do Jižní Koreje.

Co je Robot Expedice?

V roce 1970 vyrazila čtveřice českých turistů na první výstavu Expo v Ósace. Odvážní dobrodruzi putovali přes půl planety do Japonska autostopem a cesta jim zabrala neuvěřitelných devět měsíců. Na expedici jménem Sakura po 55 letech navazuje Robot Expedice, která má stejný cíl – světovou výstavu Expo v japonské Ósace. Avšak místo stopem jede historickými vozy, a to převážně české výroby. Sedm posádek urazí zhruba 16 tisíc kilometrů a budou putovat pouze jeden měsíc.

„Mám rád české vozy a české výrobky. Chceme ukázat, že Česká republika vždy měla a stále má světu co nabídnout. Expedice ROBOT je nejen cestou, ale také poselstvím o naší účasti na světové výstavě v Ósace a její podporou,“ řekl vedoucí expedice Josef Zajíček, který do Japonska vyráží s Tatrou 603 z roku 1959.

Je potřeba se radovat z maličkostí

Do Pekingu jsme vyrazili v pondělí 14. července z města Hohhot. Ještě před samotným startem jsme se dozvěděli dobrou zprávu – k snídani mají dobré kafe a hlavně slanou slaninu! Zní to nevěřícně, ale slanina opravdu může mít jinou chuť než slanou. Číňané jsou specifičtí v tom, že jejich uzeniny mají sladkou chuť, podobně jako maso či pečivo. Na to naše mlsné české jazýčky nejsou zvyklé. Většina členů expedice se tak těmto potravinám při jídle vyhýbá. A proto, když se na snídaňovém švédském stole konečně objevily pro nás tradiční párečky a slanina, byla to pro nás vítaná změna, kterou mnozí z nás dosyta využili.

S plnými břichy jsme nasedli do našich expedičních vozů a vyrazili jsme na etapu dlouhou 500 kilometrů. „To je jen takový výlet,“ vtipkovaly posádky na konto toho, že už za sebou mají více než 12 tisíc kilometrů. Pomalejší auta pro jistotu vyrazila dříve, ta rychlejší, mezi které patří Toyota a Ford, vyrazila o chvíli později a Tatru a Škodovky na hladké osmiproudé dálnici doháněla.

Nakonec se všechny posádky střetly před hranicemi Pekingu, kde společně projely kontrolou. Normálně by proces zabral i několik hodin, avšak česká ambasáda nám zařídila speciální povolení, abychom nemuseli čekat v koloně před vjezdem do hlavního města a mohli projet „VIP“ branou. Poté jsme vyrazili směrem na hotel, který se nacházel na okraji metropole. Nejeli jsme ale přímo, čínská agentura nám vybrala panoramatickou silnici s výhledem na Velkou čínskou zeď. Někteří členové expedice zpočátku brblali, že je to zbytečná zajížďka. Jsem si ale jistý, že po pár minutách jízdy po klikatých serpentinách a nádherných scenériích rychle změnili názor.

Do hotelu jsme se dostali okolo třetí hodiny odpoledne. Pak byl volný program, někdo nabíral sílu v čerstvě povlečené posteli, ostatní šli připravovat auta na další etapu.

Viděli jsme první čínské auto

Druhý den ráno, už po méně uspokojivé snídani, jsme všichni vytáhli z kufrů čistá týmová trika, vyfikli jsme se a s našimi expedičními historickými vozy jsme se přesunuli k pár kilometrů vzdálenému automobilovému muzeu. To patří pánovi jménem Lua, který v obrovské hale uchovává více než 700 historických vozů. To je v Číně naprosto ojedinělá věc. Přestože Lua patří ve své zemi mezi „velké ryby“, setkání bylo zcela neoficiální. Chtěl nám pouze ukázat své skvosty a prohlédnout si naše československo-japonsko-americké veterány.

Nebudu vám nic nalhávat, portfolio čínského sběratele bylo sice rozsáhlé, ale pro evropského milovníka veteránů spíše všední. Většina exponátů byla převážně ruského původu. Ze starého kontinentu tu bylo pouze pár vozidel, například VW Transporter T1, VW Beetle, Citroën 2CV či Renault 4. Ty však my všichni dobře známe a brada nám z nich nespadne. Bylo tam však jedno vozidlo, které mě doopravdy zaujalo, a to Dongfeng CA71.

Jedná se o vůbec první auto, které bylo vyrobeno na čínském území. V podstatě jde o ručně vytvořenou kopii Mercedesu-Benz 190 (W121 „Ponton“). Kromě vzhledu si čínský vůz propůjčil také pohon. Pod kapotou Dongfengu totiž přede řadový čtyřválcový motor spalující benzin, o objemu 1,9 litru. Ten dokázal vyprodukovat 70 koňských sil a rozpohybovat čínskou napodobeninu Mercedesu na 110 kilometrů za hodinu.

Také bych neměl zapomenout na to, že pan Lua měl ve sbírce i několik prezidentských limuzín, se kterými nás po odjezdu z muzea doprovodil na Velkou čínskou zeď.

Stavba, která vyráží dech

Po muzeu přišel moment, na který jsme se všichni těšili už od samého startu. Výlet na Velkou čínskou zeď. Agentura nám zajistila výjezd na parkoviště, které se nacházelo těsně pod lanovkou vedoucí na zeď. Po příjezdu nás čekalo milé uvítání, v podobě tradičního tanečního vystoupení. Naší české výpravy si zkrátka nešlo nevšimnout a turisté se po nás vrhli jako vosy na med.

Po ceremoniálu jsme se přesunuli na kabinovou lanovku, která nás vyvezla na místo, kde by chtěl strávit dopoledne snad každý cestovatel – na majestátní a zcela unikátní Velkou čínskou zeď. „Konečně se mi splnil sen,“ tuto větu jsem při vystoupání na zřejmě nejikoničtější symbol Číny slyšel od účastníků Robot Expedice hned několikrát.

Mně se ale při pohledu na 21 tisíc kilometrů dlouhou zeď honilo hlavou něco jiného. Uvědomil jsem si, co jsme vlastně dokázali. My jsme dojeli z Prahy k Velké čínské zdi autem, a to 66 let starým. Byl jsem na nás a naše vozy nesmírně hrdý! Tohle by mě před rokem nenapadlo ani v tom nejdivočejším snu. Na dojímání se však ještě nebyl ten správný moment, jelikož náš cíl je v japonské Ósace, ne v čínském Pekingu.

Sláva na česko-slovenské ambasádě

Po návštěvě velkolepé stavby jsme tři expediční auta (Tatru 603, Škodu 100 a Octavii) naložili na odtahovku a poslali jsme je na česko-slovenskou ambasádu, která se nachází v centru Pekingu. Veteráni „po svých“ nejeli hned z několika důvodů. Hustý městský provoz by mohl být pro staromódní motory devastující. Zároveň do srdce hlavního města mohou pouze automobily, které splňují předepsané emisní normy.

Zbytek expedice se přesunul na hotel. Tam posádky vyměnily své vozy za autobus a přesunuly se na české a slovenské velvyslanectví (je to jediná ambasáda na světě, kde sídlí obě země v jedné budově). Tam na nás čekala velkolepá slavnostní párty, kde jsme se setkali s českým velvyslancem a mnoha diplomaty. Nechyběli zde ani zástupci médií a firem.

Byl to opravdu monumentální večer, za který všem pořadatelům a zúčastněným srdečně děkujeme. Po dlouhé době jsme si mohli vychutnat českou kuchyni v celé její parádě a osvěžit se českým pivem.

Cíl se blíží

V pět hodin ráno 16. července jsme se opět vydali na cestu. Přestože nám zbývá už pouze malá porce kilometrů, stále je před námi ještě týden dobrodružství. Nechci to zakřiknout, ale zdá se, že auta se zakonzervovala a jejich technika drží. Za poslední dny se neprojevila v podstatě žádná závada. Jenže jak se praví, „neříkej hop, dokud nepřeskočíš.“ Dnešní etapu dlouhou 800 kilometrů do města Weihai jsme projeli jako nůž máslem, avšak stále nám v cestě stojí dvě státní hranice, dva trajekty a dvě etapy přes Jižní Koreu bez servisního vozu v zádech. Stát se může zkrátka cokoliv, ale věřím, že Robot Expedice to dotáhne do konce, i kdybychom měli na Expo 2025 jeden z vozů vlastnoručně táhnout.

Sledujte nás na Instagramu