Robot Expedice vjela na silně střežené čínské území. Zdolala vysoké hory i rozpálené pouště.

Výprava sedmi historických veteránů po šestnácti dnech cesty překročila čínské hranice. Na první dny v druhé nejlidnatější zemi světa posádky jen tak nezapomenou. Robot Expedice se během dvou etap setkala s bizarními předpisy, nesmírně zvědavými lidmi, dechberoucí krajinou a megalomanskými stavbami. Zkrátka, Čína má své jedinečné kouzlo.

Co je Robot Expedice?

V roce 1970 vyrazila čtveřice českých turistů na první výstavu Expo v Ósace. Odvážní dobrodruzi putovali přes půl planety do Japonska autostopem a cesta jim zabrala neuvěřitelných devět měsíců. Na expedici jménem Sakura po 55 letech navazuje Robot Expedice, která má stejný cíl – světovou výstavu Expo v japonské Ósace. Avšak místo stopem jedou historickými vozy, a to převážně české výroby. Sedm posádek urazí zhruba 16 tisíc kilometrů a budou putovat pouze jeden měsíc.

„Mám rád české vozy a české výrobky. Chceme ukázat, že Česká republika vždy měla a stále má světu co nabídnout. Expedice ROBOT je nejen cestou, ale také poselstvím o naší účasti na světové výstavě v Ósace a její podporou,“ řekl vedoucí expedice Josef Zajíček, který do Japonska vyráží s Tatrou 603 z roku 1959.

Bez doprovodu ani krok

Po vynucené třídenní pauze na čínských hranicích, při které si posádky musely vyřídit místní řidičské průkazy a registrační značky, se Robot Expedice vydala na první etapy na čínském území. Aby se však výprava mohla v čínském regionu Sin-ťiang, který sousedí
s Kazachstánem, pohybovat, musela si pronajmout agenturu. Ta je v tomto případě zcela nezbytná, jelikož tato oblast je pro běžné turisty zavřená a panují zde přísné regulace.

Pro naši expedici to znamená, že kolonu vede vůz se zaměstnanci agentury, kteří na kolonu historických vozů dohlíží a zařizují nám hladký průjezd provincií.

V některých ohledech je to poněkud limitující, ale na druhou stranu jsme se dostali na místa, která jsou běžným zahraničním turistům nedostupná.

Kam se hrabou Alpy

Hned, jak jsme vyjeli do Číny, okolní krajina se změnila k nepoznání. Zatímco Kazachstán byl pouze samý písek, na čínské straně hranice jsme kolem sebe měli samou zeleň. Všude byly stromy, keře a plodiny. Zhruba po 150 kilometrech jízdy jsme začali stoupat do vysokých hor. „Kam se hrabou Alpy,“ říkali jsme si za volantem našich veteránů, kteří šplhaly do strmých kopců.

Byly to opravdu fascinující výhledy. Obzvlášť monumentálně působil gigantický most Guozigou Bridge, který se tyčil ve výšce 360 metrů nad zemí. Poté, co jsme vyjeli na vrchol horského průsmyku, se nám otevřel pohled na obrovské jezero Santai Haizi. Byla to zkrátka pastva pro oči.

Jedno velké sídliště

Po tomto krásném zážitku jsme sjeli do údolí, kde jsme se napojili na osmiproudou dálnici vedoucí do naší cílové destinace. Tou bylo město Urumči, které je středobodem provincie Sin-ťiang. Má desetkrát větší rozlohu než Praha a třikrát více obyvatel (žije tu skoro čtyři miliony lidí). Už z dálky nám bylo jasné, že půjde o gigantickou metropoli. Viděli jsme tisíce vysokých budov, naskládaných jedna vedle druhé. Tohle v Evropě zkrátka neuvidíte.

Na předměstí Urumči nás přivítal hustý provoz. Naštěstí jsou tu silnice opravdu široké, takže do hotelu v centru jsme se dostali zhruba za hodinu. Historická část města je opravdu hezká a překvapivě čistá. Avšak místní obrovská sídliště jsou děsivá. Žije tu zkrátka hlava na hlavě.

Teploty přes 50 °C nejsou problém

Druhý den ráno jsme vyrazili za úsvitu, abychom se vyhnuli dopravní špičce. Vydali jsme se směrem na východ, kde se nacházel náš další cíl – město Hami. Etapa měřila 600 kilometrů a vedla nás přes poušť, kde byla jedna větrná a solární elektrárna za druhou. Věřte, že tohle jsme v životě ještě neviděli. Čína je zkrátka megalomanská země, kde jsou samé extrémy.

Zároveň jsme míjeli Plamenné hory, za kterými se nachází Turpanská pánev, což je jedno z nejteplejších a nejsušších míst v celé Číně a patří i k nejnižším bodům nad mořem v celé Asii (-154 metrů pod hladinou moře). V létě se tu teploty pohybují okolo 50 °C ve stínu a půda na přímém slunci se může rozpálit až na 70 °C.

My jsme se naštěstí nacházeli na opačné straně hor, kde takové vedro nebylo. I tak nám ale teploměry hlásily přes 35 °C. Po zhruba deseti hodinách jízdy jsme se konečně blížili k hotelu. Měli jsme to jen 80 kilometrů do cíle. Jenže najednou přišlo něco, s čím jsme na v podstatě prázdných čínských dálnicích nepočítali. Narazili jsme na kolonu, která se za 30 minut nepohla ani o metr. O tom, jak to dopadlo, vás budeme informovat v příštím článku.